Chodíte rádi na sněžnice a u nás už máte vše prochozené? Vyražte s námi do Rumunska. Alespoň v tomto článku. 😉 Naše putování proběhlo v únoru 2015, bylo nás 11, 2 auta a jeden vozík.
V den D, pátek 13. února 2015, jsme vyrazili směr Rumunsko (přes Slovensko a Maďarsko). Cesta proběhla bez komplikací a na start našeho zimního přechodu, do vesnice Gradistea de Munte, jsme dorazili cca v 10:00 místního času (časový posun je + 1 hodina). V této malé vesničce, kam vede polorozbořená lesní cesta, jsme zaparkovali u obchodu. Místní ženy na ulici jsme se zeptali na svolení nechat tam zaparkovaná auta. Kývla na souhlas. Po dlouhé cestě jsme posnídali, nabalili jsme batohy a vyrazili údolím k prvnímu plánovanému místu noclehu. Stoupali jsme k opuštěné dácké pevnosti (spíše zachovalé zřícenině) Sarmizegetusa Regia, která je na seznamu světového dědictví UNESCO.
Stoupáme k SARMIZEGETUZA REGA
— Odbočka do historie ——————————————————————————————————————–
První obyvatelé Rumunska byli Dákové. Dákové (rumunsky „Daci“) byli původní obyvatelé karpatského oblouku, blízce příbuzní Thráků a Ilyrů. Roku 106 n. l. dobyli říši Dáků Římané. Dákové se postupně pořímštili a zmizeli stejně důkladně jako Keltové z Čech. Zůstalo po nich jen několik málo památek, a na rozdíl od českých Keltů, nemají žádné žijící příbuzné národy, podle kterých bychom si mohli dotvářet obraz o jejich životě, zvycích a kultuře.
V dnešní rumunštině se zachovala slova, která mají zřejmě dácký původ – není jich však mnoho, řádově desítky, a původní význam není vždy zřejmý. Patří k nim i slova jako „brynza“, „bača“, „vatra“, která se v 16. století dostala z rumunštiny do slovenštiny a do valašského nářečí češtiny.
Dákové žili v horách, kde stavěli svá hradiště. Největší centrum bylo v Oraštijských horách v Sarmizegetuse v dnešním Rumunsku. Jde o zachovalé zbytky několika hradišť a zajímavé kultovní obřadní místo. Římané založili konkurenční město se stejným názvem, římská Sarmisegetusa se však nachází jinde – v průsmyku mezi městy Simeria a Caransebeš, zatímco dácká Sarmizegetusa je několik kilometrů horským údolím z města Orastie směr Gradištea.Nejvíce informací poskytuje známý Trajanův sloup v Římě, na němž jsou různé výjevy ze života Dáků, jejich vzhled a oblečení.“
—————————————————————————————————————————————————
Ale zpátky k naší výpravě… Když jsme byli asi 2 kilometry před pevností, objevila se před námi hlídaná závora dvěma muži v „uniformách“. Byli to zřejmě zaměstnanci, kteří měli za úkol střežit vstup k památce, která je na seznamu UNESCO. Nikdy před tím tam nic takového a nikdo nebyl. Jazyková bariéra byla velká (uměli pouze rumunsky), ale nakonec jsme jim nějak vysvětlili, že máme stany a že nás do hor mohou pustit. Zvedl závoru a my pokračovali dále. Při příchodu k dácké pevnosti nastal problém č.2.: Byli zde další 2 zaměstnanci v uniformách, jeden z nich ale uměl anglicky. Zjistili jsme, že nám měli prodat vstupenky (i když oficiálně je památka uzavřena do konce března) a oni je mají zkontrolovat. Ale protože jsme žádné neměli, tak nás k pevnosti nepustili. Jeden z těchto „strážníků“ uznal, že je to hloupý systém, nepochopitelný (částečně i pro něj), ale že si musíme zvyknout, že jsme v Rumunsku, že chápe naše pocity, ale že zde prostě nemůžeme tábořit. A nedovolil nám ani to, abychom si památku prohlédli. Na druhou stranu nám ale poradil trasu, jak to obejít a kudy pokračovat zítra k vrcholu Godeanu (1658 m.n.m.). Utábořili jsme se tedy kousek od původně plánovaného místa. Teplota kolem osmé večer byla – 12°C.
A první ráno…balíme…
Ráno jsme vstali, posnídali, vysušili na slunci stany a pokračovali dál v našem zimním putování. Na noc jsme se utábořili u salaše Culmea Muncelului (1564 m.n.m.).
Blížíme se k salaši Culmea Muncelului (1564 m.n.m.)
Ráno jsme se opět probouzeli do krásného, slunečného rána. Po snídani jsme se sbalili a opět nasadili sněžnice a pokračovali v naší naplánované trase. Další noc jsme strávili opět v salaši či blízko ní – jak se kdo rozhodl a to v sedle pod Vf. Negru.
Ráno pod Vf. Negru (1862 m.n.m.)
Večer opět děláme oheň. Další den, pokud nám síly dovolí, budeme v civilizaci – u lyžařského střediska Ski Centar Sureanu. Zahráváme si s myšlenkou se na noc ubytovat. Po celodenním putování zjišťujeme, že ta možnost padá. V lyžařském středisku to nejde. A tak jsme zde povečeřeli, dali si nějaké to pivko a cuiku – místní kořalku. Číšník nám radí, ať zajdeme do areálu Cabana Sureanu, kde by to možná šlo.
SKI CENTAR SUREANU
Měli jsme v plánu tam dojít – je to asi 20 minut chůze od střediska. Přicházíme tam již s čelovkama. A co zjišťujeme? Že je opuštěné. Nikdo zde není, ale nedávno zřejmě byl, protože jsou proházené cesty mezi jednotlivými chatkami a k záchodům. Za to zde byla jedna chatka otevřená, a tak jsme využili „pohostinství“. Uvnitř byla skoro stejná zima jako venku, ale výhody to mělo – lépe se nám vařilo, ulehalo a ráno jsme nemuseli balit stany.
Opuštěný areál CABANA ŠUREÁNU
Další den jsme pokračovali na nejvyšší vrchol našeho putování pohořím Šureánu a to na kopec jménem Vf. lui Patru, 2130 m.n.m. Do dnešního dne nám přálo počasí – obloha azurově modrá a nefoukalo.
Vlevo dole SKI CENTAR a levý vrchol Vf. Lui Patru (2130 m.n.m.)
Pří stoupání k vrcholu se začal zvedat silný vítr. Ale obloha zůstávala krásně modrá.
Stoupáme k horní stanici lanovky
Opravdu paráda. Na vrcholu proběhlo pár vyfoukaných fotek a zahájili jsme sestup.
Nejvyšší vrchol pohoří Šureánu dobyt – Vf. Lui Patru (2130 m.n.m.)
Po několika výškových metrech vítr utichl a nikomu z nás se nechtělo věřit, že nad námi opravdu stále celkem silně fouká. Utábořili jsme se kousek od opuštěné a částečně rozpadlé salaše Culmea Cionti (1615 m.n.m.).
Culmea Ciontii (cca 1700 m.n.m.)
Po všech potřebných úkonech jsme rozdělali v salaši oheň.
Zima byla veliká…
Ráno jsme pokračovali v sestupu. Nyní už jsme sházeli z hor. Začali jsme se blížit do civilizace – byl slyšet štěkot psů, motory pil i aut.
A sněhu ubývalo…
Dnešní noc jsme chtěli trávit někde ve vesnici před městem, což se nám podařilo. Jeden místní pán, který znal asi 20 slov německy a jinak pouze rumunsky, se dal s námi do řeči. Zval nás k sobě do chatu, ale vzhledem k našemu počtu jsme odmítli. Tak nás aspoň večer přijel navštívit – přivezl nám klobásky, sýr a kořalku.
Poslední nocleh
Dalšího dne jsme došli do hornického města Petrosani, kde jsme nakoupili nějaké předměty pro naše blízké a odjeli autobusem do Devy. Zde šli všichni, kromě mě a ještě jedno řidiče, na večeři. My místo toho vyrazili taxíkem na místo našeho startu, Gradistea de Munte, pro auta. Odjezd se ale malinko zkomplikoval… Místní policista, ještě s jedním mírně přiopilým Rumunem, nás zastavili a vyzvídali, kde je pes, který se k nám před týdnem přidal. Vzali nám řidičáky a museli jsme s nimi na policejní stanici.
Byli jsme zadrženi…
Majitel psa měl přítelkyni na telefonu, která uměla anglicky. Tvrdila nám, že jsme psa snědli. Zacházeli s námi jako se zločinci do té doby, než jsme zavolali jsme na ambasádu. Teprve po té se jejich chování k nám změnilo. Vysvětlili jsme jim, kde byl jejich pes viděn naposledy a teprve potom nás konečně propustili. Vyrazili jsme do Devy pro ostatní a vydali se zpátky, směr Česká republika.
Pokud máte chuť vyrazit na podobné dobrodružství, můžete se k nám přidat. Více informací najdete na stránkách www.apollo11.cz.
