Lokalita malebných údolí, ale i vrcholů, kde nebudete mít chvilku soukromí, anebo budete úplně sami. Stačí si vybrat.
Letos jsme počáteční destinaci zvolili podle ikonického ultra závodu okolo nejvyšší hory Rakouska – GrossGlockneru. Vše se odehrává v Kaprunu a jelikož místní kopce i hřebínky notoricky znám, nebyl problém vymyslet pozávodní program i odpočinkové výstupy pro marody, zotavujících se z viróz. Zatímco celá polovina osazenstva zájezdu – tedy Honza, vystartovala z Kals am Grossglockner 50 km plavbu horkým letním dnem přes sedla a údolí zpět do Kaprunu, já se vydala kochat do příjemnějšího klimatu na hřeben nad 2.000 m.n.m.
Trasa začíná rovnou v městečku, případně můžeme zaparkovat na parkovištích lemujících stoupající údolí až pod nepřehlédnutelnou stěnu přečerpávající nádrží Mooserboden. Jediná stezka strmě se klikatící na západní hřeben z kaprunského údolí nás dovede až pod vrcholy Rettenzink 2.505 a Imbachhorn 2.470. Pokud počasí přeje a nehrozí časté letní bouřky, nabízí se zde skvělá trasa pro vyznavače rychloturistiky a trailového běhání. Ze sedla totiž můžeme doběhnout k chatě Gleiwitzer Hutte, odkud pokračuje stezka po úbočí přes skalní žebírka i suťoviska a vytáhne nás na exponovanější sedýlko Untere Jägerscharte 2.511. Ze sedla nastoupáme na nádherný hřeben ostrý jako žiletka, který nás překlene opět na stranu kaprunského údolí. Je zde možnost se vyšvihnout na pár třítisícových vrcholků a pak se vrátit a zklesat k nádrži Moserboden.
Trasa není nejlehčí, a už vůbec ne nějak frekventovaná. Až na třítisícové vrcholky nasbíráme více než 2,500 výškových metrů a terén se dá považovat k více techničtějším i s ohledem na exponovaná místa sedla a hřebenu. Navíc ze začátku léta bývá na trase dále od chaty k sedlu stále ještě větší množství sněhu, a tak je lepší počítat i s výbavou na sníh i led. Hřeben a sestupová trasa k přehradě pak už bývá povětšinou suchá ale kamenitá. Nicméně odměnou bývají výhledy na všechny strany, včetně masivu Grossglockneru, vyčnívající hory Kitzsteinhorn a smaragdové hladiny přečerpávajících nádrží.
Pokud Vás nebude lákat dlouhý nekonečný sestup až do Kaprunu, je možné se popovézt silnicí až ke spodní stěně první nádrže autobusem. Ale i toto údolí má své kouzlo. Hned dole od parkoviště pod KaprunerAche se v kaňonu říčky klikatí nádherná lávka Sigmund Thun-Klamm, kterou v horkých dnech stoprocentně oceníte. Úbočí podél nádrží po svých je dobrodružné, místy po skále, místy tunelem a pokud se dostanete až k hrázi druhé přehrady, můžete si vyzkoušet feratu, která je její součástí. Nejvyšší vrcholek v dosahu Grosses Wiesbachhorn 3.564 je poměrně dostupný a výstup na něj vede přes malou horskou chatu Heinrich Schwaiger Haus.
Nad chatou se nachází několik zajištěných úseků, takže je dobré si vzít raději feratový set, a je možné jej v létě absolvovat bez zimní výbavy a docela nalehko.
Na dominantu Rakouska jihozápadním hřebenem Studlgrat jsme se chystali už dlouho,ale vždy nám plány překazilo počasí. Letos jsme to náhodě raději neponechali a i přes riziko vyšší návštěvnosti během letních evropských dovolených jsme se na vrchol vydali. Nocleh na chatě Studlhutte 2.801 jsem zarezervovala raději už měsíc dopředu a doufala, že nás počasí nezradí. Místo notoricky známé výstupovky a parkování v Lucknerhausu, jsme stoupali údolím z Dorfer Talu Burg, kde bylo jednak příjemné prázdné parkoviště bez poplatku, ale hlavně jsme stoupali krásným horským úbočím téměř osamoceni. Pro náročnější dovolenkáře se zde nachází i prostorný kemp, který funguje celoročně, a tak je tento kout častým cílem i vyznavačů skialpinistických radovánek.
Po pohodových 5 hodinách si vychutnáváme na Studlhutte prvního Radlera a před večeří ještě stíháme mrknout na ledovec a nástup na hřebínek. Podmínky si pochvalujeme a s myšlenkou, že s většinou ubytovaných na chatě se už ráno nepotkáme, neb jdou normálkou, ráno k snídani vstáváme až v 6. Než se proberu, na ledovci již postupuje několik družstev a hřebínek se začíná plnit.
První výšvihy jsou příjemné popolézání a postupně se u klíčových míst začínají tvořit shluky skupinek s gajdy. Od Frühstücksplatzl (označeném viditelnou žlutou cedulkou) už konstatně postupujeme buď za někým, anebo někdo za námi. Některé dvojice jsou rychlejší, a tak větší skupinky předbíhají, některé postupují pomalu a jejich počínání na mě neotřele přenáší strach. V těžkých výšvizích jsou fixní lana jako pomůcka, někam musíme přidat friend, nebo smyčku. Přelez vyhlášené plotny si moc neužiju a to jsem si vzala menší batoh! Jako není to sranda. Nakonec se vytáhneme zdárně na vrchol a cirkus teprve začíná. Zašpuntované skupinky přes jistící tyče, předbíhající, kameny sypající sešoupanou skálou. Sestup je pro všechny stejný. Snažíme se být trpěliví, ale oba víme, že příště si to víc užijeme mimo sezónu. Přesto si užíváme nádherné výhledy. Navíc mě zaujal Gloknerwand, hřeben táhnoucí se ze západu. Obtížnější, delší, ale o to krásnější! Cíl další návštěvy je proto jasný. Podmínky se tu každým rokem mění. Spodní ledovec už nám doslova v odpoledním slunci teče pod nohami, a tak možná brzy bude logičtější trasa po hřebenové skále a po úbočí dolů do Lucknerhausu. My míříme zpět přes Studlhutte do Dorfel Talu. Údolí i snadné parkování mě navíc zaujali natolik, že se sem brzy ráda vrátím, nejen na VHT túru, ale i na nějaký speedhiking a trail run výšvih do sedla Kalser Tauern. Rudolfshutte a opět krásná stezka vedoucí do Kaprunu. Tuhle část znají všichni, kdo měl možnost si zaběhnout Grossglockner Ultra Trail. Trať vede totiž z Kaprunu až do Kals am Grossglockner právě tímto údolím.
My už se zde ale déle zdržet nemůžeme, protože hned následující den máme zarezervovanou chatu pod Grossvenedigerem – Defreggerhaus. Výstup i chatu jsem vybrala zcela náhodou. Na bílé plató ledovce jsme včera koukali z Grossglockneru celý den a těšili se, až se pod něj přesuneme a koukneme nahoru. Na vrchol Venedigeru se táhnou výstupové trasy lehčích obtížností v podstatě ze všech světových stran. Také proto je tento vrcholek a masiv velmi oblíbený i v zimních měsících mezi skialpinisty. Jako logisticky nejméně náročnou trasu jsem nakonec vybrala jižní údolí z Hinterbichlu, kam jsme přejeli z Kalsu. S ohledem na návštěvnost nejvyšší hory jsem očekávala podobný stav i pod čtvrtou nejvyšší horou Rakouska, ale kupodivu opak byl pravdou. Možná to způsobila ne úplně optimistická předpověď vyhrožující odpolední bouřkou, možná jsme jen měli štěstí. Než jsme se provlekli smrtícím tempem v smrtícím vedru údolím k první chatě Johannishütte 2,121, kdy jsem začala pochybovat, zda nahoře vůbec stihneme večeři (poučení pro příště, mezi sestupy a dalšími výstupy naplánovat den pauzu). Véču ve výšce 2,960 metrů nakonec stíháme i s osvěžujícím Radlerem. Uleháme v poloprázdném a neskutečně útulném matrazenlageru a jelikož výstup na vrchol z chaty činí pouhých cca 800 výškových metrů a časově zabere asi 2 hodiny, ráno nikam nespěcháme, míjíme se pouze s dvěmi početnými družstvy a jinak stoupáme a pak i klesáme dolů úplně sami. Bouřka nakonec dorazí ve chvíli, kdy si už v autě po sestupu a koupání v řece poklidně popíjíme odpolední kávu.
Použitá výbava:
S Honzou jsme výstupy po ledovcích a technické postupy ve skále použili pohorky
Scarpa Ribelle HD Lite (pánská, dámská verze) díky pěknému upevnění maček a stabilitě při skalním lezení. Lite verze s kombinovaných svrškem, v nabídce jaké také celokožená varianta Ribelle HD.
Já jsem využila menší batoh Gregory Targhette 32. Sice je primárně na skialpinismus, ale oceňuji na něm především možnost upevnění helmy, cepínu, uložení maček a také lana. Díky absenci svrchního víka mi ani nepřekáží při jištění, když v helmě koukám nahoru a potřebuji širší hybnost při lezení.
#scarpaspa #noplacetoofar #scarpaclimb #gregory #gregorypacks
