Poprvé na písek

8 Autor: - 15.6.2015 - Horolezectví / Lezení, Radíme

V naší krásné vlasti nemáme velehory se žulovými štíty, ani mohutné vápencové stěny s dlouhými cestami. Za takovými lezeckými terény musí našinec vyrážet za hranice do cizojazyčných krajin, což s sebou často přináší nejednu obtíž (jako třeba pivko za 4 €). Existují ale terény, kvůli kterým naopak jezdí všelijací gringos k nám, a které jsou často opředeny takovými příběhy a legendami, že by se za to nemuseli stydět ani himalájští velikáni. Těmito terény mám samozřejmě na mysli pískovcová skalní města.

Pískovcová skalní města

Pískovcová skalní města jsou naší chloubou

Pískovcové oblasti, neboli Písek, se nacházejí především v oblasti česko-německých (Labské pískovce, České Švýcarsko), čeko-polských (Ardšpach, Teplice) hranic a v oblasti Českého ráje (Hruboskalsko, Prachov). Najdete tu doslova tisíce skalních věží a několikanásobně větší počet cest. Písek se nachází i na Moravě, zdejší oblast je však neporovnatelně menší a lezecky méně významná. Odlišný je i charakter lezení. Ten pravý Písek je prostě jenom v Čechách. 🙂

Lezení na pískovci má u nás bohatou tradici, která započala někdy na začátku minulého století. Nebudeme se tu zabývat historií prvovýstupů nebo geologickou stavbou jednotlivých skalních měst. Tyto informace najdete, mimo jiné, v každém průvodci a na stránkách Českého horolezeckého svazu (www.horosvaz.cz) nebo příslušných oblastí či CHKOček. Každý člověk, který tu chce vykonávat lezeckou činnost, by ale měl znát, a hlavně respektovat, specifická pravidla pískovcového lezení.

Skalní města i jednotlivé pískovcové věže jsou jedinečné. Nejen svojí geomorfologií, ale i výskytem vzácných druhů živočichů a rostlin. Často tu najdeme specifické podmínky pro vznik významných ekosystémů. Není náhodou, že prakticky všechen Písek je součástí nějaké CHKO nebo rovnou Národního parku. Lezecká činnost zde smí probíhat pouze s požehnáním příslušného orgánu ochrany životního prostředí. Tento fakt je třeba si uvědomit a podle toho se ve skalách chovat. Při plošném nedodržování by se totiž mohlo snadno stát, že budeme na písek jezdit maximálně s foťákem. Nehodlám tu zdlouhavě mentorovat o tom, co je špatné a co se nesmí, spíše to má být srozumitelná pomůcka pro ty, kteří se na Písek chystají poprvé.

Pískovcové skály

Pískovcové skály

Leze se pouze za sucha
Na mokré skále je lezení zakázáno, vlhký pískovec je totiž daleko náchylnější k lámání. Pokud dojde k takovémuto porušení svrchní, pevné vrstvy skály, výrazně to urychluje erozi a celá skála tím trpí. Jasně, jde o přírodní proces a nebýt eroze, nic takového jako skalní města by neexistovalo a v horizontu několika staletí se stejně rozpadnou na jednotlivá zrníčka, ale proč to urychlovat, že? Navíc lezení na mokré skále je i výrazně méně bezpečné, za mokra totiž může i hrubý povrch pískovce uklouznout. V různých sektorech se musí čekat různě dlouhou dobu po dešti. Někde je to striktně 48 hodin, jindy stačí pár hodin sluníčka a skála je suchá. Obecný přehled je k dispozici na internetu (www.skalnioblasti.cz), ale tyto informace je v případě pochybností vždy konfrontovat s konkrétními podmínkami na místě a hlavně se zdravým rozumem. S tím je spojený i obecný zákaz lezení na písku v přesně stanoveném období. To se může lišit podle oblasti, obecně ale platí zákaz od 1. listopadu do 31. března.

Jistící a slaňovací prostředky
Používají se pouze lana, smyčky, stávající fixní jištění a slaňovací kruhy. V žádném případě nelze zakládat frendy, vklíněnce nebo podobné „železo“, které se při větším zatížení z měkkého pískovce vytrhne, poškodí skálu a lezec se stejně rozplácne dole.

Zakládání smyček vyžaduje určitou zkušenost a cvik, proto je dobré si to nacvičit někde v bezpečí, tj. nízko nad zemí nebo na druhém konci lana. Nezbytný je dostatečný počet smyček o různých průměrech. Některé smyčky si už před lezením opatřete uzlíky (do spár a spárek), jiné nechte s volnými konci na provazování tzv. hodin (=díra ve skále, kterou jé možné protáhnout smyčku). Problematika zakládání smyček je přehledně zpracovaná např. na adrese www.horolezeckametodika.cz/horolezectvi/jisteni/smyckovani.

Práce s lanem

Práce s lanem

Obecně je samozřejmě pevnost takového jištění proměnlivá a záleží hodně na zručnosti lezce, jak solidně dokáže se smyčkami pracovat. Na druhou stranu i zdánlivě nezajištěná cesta s minimem kruhů (na písku nýty nenajdete a borháky jen velice zřídka) může být krásně odjistitelná smyčkami a tudíž i relativně bezpečná.

Práce s lanem
Při jištění a dobírání druholezce na Písku je vždy potřeba dbát na to, aby lano nedřelo o skálu, nikde se neotíralo přes hrany a jeho posun byl pokud možno bez tření. Předejdeme tím ošklivým rýhám, které jednak hyzdí malebné věže a jednak urychlují výše zmíněnou erozi. Na to je nutné brát ohledy i při zakládání vlastního jištění a dobírání u kruhu. Na místech, kde by lano mohlo dřít skálu, je přímo zakázáno lézt stylem RP (tzn. v jednom kuse) a je nutné dobírat u kruhu.

Zákaz magnézia
Nebudeme se pouštět do nekonečné polemiky o magnéziu, to nechme chytrákům z anonymních diskusí. Stačí vědět, že dle pravidel je jeho použití zakázáno. Doslova se píše:

Použití chemických a minerálních látek, které by měly sloužit ke zvýšení tření na skalách (např. magnesium), není součástí dlouhodobé tradice pískovcového lezení a snižuje sportovní hodnotu výstupu. Je považováno za nevhodné především v oblastech vnímaných jako klasické, v cestách nižší obtížnosti (do IXa) a u výstupů vzniklých před rokem 1980. OVK mohou rozhodnout o úplném zákazu použití chemických a minerálních látek v dané skalní oblasti.

 Jste-li začátečník, „mágo“ si na písek neberte. Lezete-li cesty obtížnosti IXa, už máte dost zkušeností a vlastní hlavu.

Lezení na písku je radost

Lezení na písku je radost 🙂

Obecná úskalí lezení na písku
Lezení v pískovcový městech ale není jenom o používání smyček a zákazu prášit „maglajzem“. Jedná se především o silně tradiční oblasti, které si přes všechen technický pokrok a rozmach v lezeckém materiálu stále drží svoje pověstné kouzlo. Např. vzdálenosti mezi jednotlivými kruhy (=nejčastější prvek fixního jištění) jsou v porovnání s nepískovcovými oblastmi doslova obrovské. Lezení vyžaduje daleko víc odvahy, tzv. „morálu“, k tomu, aby se člověk odhodlal udělat zdánlivě snadný krok. Proto platí, že člověk by si měl jako první vybrat spíše lehčí cesty a seznámit se se skálou, její strukturou a s celkovou povahou lezení. Na druhou stranu lehké cesty bývají (ne vždy, ale docela často) hůř odjištěné. Úplně ideální varianta je jet na Písek poprvé s někým zkušenějším, kdo vám vysvětlí, co a jak. Pak už záleží na každém, zda ho Písek odradí, nebo chytne za srdce a už nikdy nepustí.