Maroko, epizoda 3: Březnový reparát aneb žlabové Eldorado

7 Autor: - 31.7.2015 - Cestování, Skialp / Freeride / Běžky

Jak jsme si v únoru slíbili, tak jsme i udělali: v půlce března opět sedíme v letadle směr Casablanca, Maroko. Už jsme z minula celkem ostřílení a tak jde všechno ráz na ráz, ať jsme co nejdřív v horách: vlak na hlavní nádraží v Casablance, vlak do Marrakéše, taxi do penzionu Riád Dia, pár hodin spánku, taxi do Imlilu a už najímáme mulu na celodenní pochod do celkem odlehlé a málo navštěvované doliny pod masívem Tazarhart, v jehož severní stěně jsou ,,dolomitské” žlaby, a protože na internetu je o nich minimum informací, chceme je prozkoumat.

Nejlepší přítel horolezce, nosnost 60 kg

Nejlepší přítel horolezce, nosnost 60 kg

Jelikož už známe místní ceny, daří se nám smlouvat a vše vychází o trošku levněji než minule. Za chvíli je mula plně naložena a výstup prašnou a vyprahlou dolinou do sedla Tizi n´Mzik (2500 m) může začít. Starý muletiér se ještě stavuje ve svém domečku a vyzývá patnáctiletého syna, ať jde taky s námi. Cestička se klikatí a okolní vzduch se tetelí horkem. Komunikujeme s chlapcem v angličtině, a on se tím učí, tak jak to otec zjevně chtěl. Ráz počasí je úplně jiný než naposled, do Maroka přišlo jaro. V sedle leží poslední zbytky sněhu a otevírá se odtud první výhled na zasněžené vrcholky Atlasu. Poprvé na vlastní oči vidíme zeď Tazarhartu: 500 metrů vysokou, 2 kilometry širokou, temnou a protkanou zářícími nitkami žlabů.

Nezasněženou krajinu necháváme pod sebou

Nezasněženou krajinu necháváme pod sebou

Ze sedla vede cesta víceméně traverzem až ke Cascadas d´Irhoulidene, které jsou ještě částečně zamrzlé. Strž okolo vodopádů je pro mulu příliš technická, navíc nad strží je už sníh. Linie sněhu je v 2600 metrech. Loučíme se tedy s otcem, synem i mulou a vše dáváme na vlastní záda. Ve strži nás předbíhá čiperný stařík a lámanou francouzštinou nám vysvětluje, že je chatař z Refuge Neltner a jde nám otevřít. Jsme jeho jediní hosti. V ruce má 30 let starý cepín a v batohu má v šátku zabalené chlebové placky. Zbytek proviantu prý v chatě je.

Chatka stojí akorát na začátku sněhu, 3000 m

Chatka stojí akorát na začátku sněhu, 3000 m

Refuge Neltner je rozhodně nejmenší horskou chatičkou, jakou jsme kdy viděli. Díky své věžičce vypadá trošku jako kaplička. Tvoří ji vlastně jen dvě místnosti: malá předsíň na lyže, lyžáky a lezecký matroš a místnost, která je kuchyní i jídelnou dohromady. Nad jídelní částí je snížený strop a nad ním je poval na spaní. Venku po skalkou se krčí malý suchý záchod. Během letních měsíců sem muly nanosily dostatek zásob na zimu, včetně Coca Coly, Fanty a Spritu ve skle, ale zásoby se začínají ztenčovat. Naší první večeří se stává vaječno-bramborový tajine s chlebovou plackou. Ještě s Omarem domlouváme budíček a jdeme spát, dvoudenní teleport Ostopovice – Refuge Neltner, přelidněná technizovaná Evropa – odlehlá prostá chatička v severní Africe, byl celkem náročný.

Maličká chatička Refuge Lepiney/Tazarhart

Maličká chatička Refuge Lepiney/Tazarhart

Ráno vyrážíme rovnou na ultimátní cíl doliny: levý žlab z Tazarhartu, který je tak úzký a klikatě zařezaný hluboko do stěny, že z žádného místa v dolině není poznat, zda-li je sjízdný nebo kolik má skalních prahů. Nastupujeme jej odspodu, ale po 100 metrech nacházíme za zatáčkou práh, který s naší nedostatečnou lezeckou výbavou nelze vylézt. Scházíme zpět dolů a stěnu prostupujeme pravým žlabem, aby jsme se nad Canale Welzl, jak jsme žlab pracovně nazvali, dostali shora.

Nejdřív zkoušíme vylézt Canale Welzl zespodu

Nejdřív zkoušíme vylézt Canale Welzl zespodu

Doba už celkem pokročila, když konečně dolízáme na rovinaté vrcholové plató Tazarhartu. Po rovině se vydáváme, kopírujíc okraje stěny, k ústí Welzla. Stinný trychtýř zužujícího se žlabu, který spadá do neznáma. Chce to sebrat trochu odvahy, aby se člověk vydal touto trasou dolů…

Nakonec se nahoru dostáváme pravým žlabem

Nakonec se nahoru dostáváme pravým žlabem

Prvních 300 metrů převažuje sklon 45° a žlab se stále hlouběji zařezává do skalního masivu. Stěny nad našimi hlavami jsou stále vyšší a vyšší. Jsme v jedné z chodeb labyrintu severní stěny. A pak začínají obtíže. Blížíme se ke kaskádě skalních prahů. Lano putuje ven z batohu a začíná pátračka po možných slaňácích. V tomto typu horniny to není vůbec snadné. Ale postupně hádanku rozplétáme. První slaňák je jedna skoba, druhý slaňák je skoba + vklíněnec, třetí dvě skoby a čtvrtý skoba + vklíněnec. Celkem 4×20 metrů slanění nás přivádí do dolní třetiny žlabu. Pak už v podvečerním klidu a bezvětří lyžujeme pláněmi postupně opět tvrdnoucího firnu k naší malé chatičce na skalním ostrohu. Tam na nás už čeká trošku vystrašený Omar. Když mu vše vysvětlujeme, uznale pokyvuje hlavou a říká ,,difficile ski!” a vůbec nemůže pochopit, že jsme za celý den jedli jen ,,petit chocolat”.

Vstupujeme do chřtánu Canale Welzl

Vstupujeme do chřtánu Canale Welzl

A proč vlastně Canale Welzl? Jan Eskymo Welzl byl český polárník a objevitel a i my se teď cítíme poměrně objevitelsky. Navíc je název foneticky podobný jako Canale Holzer, dolomitská superklasika, která se svým charakterem tomuto žlabu podobá. Rozdíl je však v tom, že tento Welzl je strmější, užší, s náročnějšími slaněními a nikdy jej nenajdete rozlyžovaný…

Poslední slanění

Poslední slanění

V dolině jsme stále úplně sami a druhý den vyrážíme na centrální žlab Tazarhartu, který tvoří diagonálu středem stěny a nahoře se rozvětvuje do Y. Žlab s převažujícím sklonem 40° nás přivádí pod rozvětvení a my si volíme levou větev, ve které není skalní práh. Fučí velmi silný vítr a z okolních stěn se řinou prachové lavinky sněhu, který je sfoukáván z vrcholového plató. Jinak ale svítí slunce. Poslední desítky metrů pod hranou stěny je sníh ve žlabu posypán drobnými kameny, které sem sfoukal rovněž vítr. Zůstáváme skryti před běsnícím větrem těsně pod hranou stěny na suchých, prohřátých kamenech a dáváme ,,petit chocolat”.

Uprostřed stoupání

Uprostřed stoupání

Právě kvůli zmíněným kamenům je potřeba zvolit opatrný styl sjezdu, ačkoliv sklon je pouze 40-45°. Při lyžování jsme otočení čelem přímo na marrakéšské roviny, které jsou pouze několik kilometrů vzdálené, ale tak rozdílné – pomalu tam začínají měsíce sucha a veder. Ačkoliv je dnes dost teplý den, zbývá nám dostatek času vylézt a slyžovat ještě pravý žlab a sníst ještě jednu čokoládku. Pak už lyžujeme ve velkých carvových obloucích po skvělém firnu až k chatě, kde je nesnesitelné polední horko, jako v létě v Alpách na ledovci.

Pohled z vrcholu směrem na Saharu

Pohled z vrcholu směrem na Saharu

Večer se zkoušíme spojit s domovem, chci poslat SMS Johance, ale nedaří se mi to. Signál je tady jen občas na vrcholech, v dolině chybí. Netrvá to dlouho a už to Omar s žoviálností sobě vlastní nadšeně komentuje: ,,grand mobile á la mode mais no signal!:-D”

Omar nám vaří večeři

Omar nám vaří večeři

Ráno nás budí zápach kouře, který stoupá od Omarova sporáku k nám na poval. Rozpéká nám už celkem tvrdé chlebové placky, ale trochu to přehání. Chřoupeme zčernalé kousky namazané zbytkem marmelády a poté se balíme v kouřové cloně – dnes nás čeká přesun na těžko do vedlejší, nám už známé doliny pod Toubkalem. Loučíme se s přátelským chatařem, který se zase zachumlává do těžkých dek. Čeká nás 800 metrů převýšení do sedla Tizi n´Tadat (3800 m). Batohy váží se vší fotografickou a filmovou výbavou skoro 30 kg. Vyrážíme brzy, základem je se vyhnout polednímu žáru.

Čas vzít vše na vlastní záda

Čas vzít vše na vlastní záda

Na sedle konečně vidíme masív Toubkalu a okolí tak, jak jej neznáme – zalitý ostrým, jarním, marockým sluncem! Oči se hladově rozbíhají po okolních liniích. Po šestiset metrovém sjezdu nás vítá zápraží staré známé Refuge Toubkal, která pro změnu připomíná malý hrad. I ta je jako vyměněná: terasy jsou již suché, prohřáté a bez sněhu a ze střechy nevisí žádné rampouchy. Stan si stavíme na suchém plácku za chatou. Je tu minimálně o půl metru sněhu méně než před dvěma týdny, kdy jsme to tu opouštěli!

Masív Toubkalu máme ze sedla jako na dlani

Masív Toubkalu máme ze sedla jako na dlani

Od minula tady máme vyhlídnutých několik parádních linií. Bojíme se, aby se historie se špatným počasím neopakovala, nechceme už nic ponechat náhodě a pokračujeme bez restdaye. První den v dolině jdeme na dvě čtyřtisícovky, Afellu (4040 m) a Akioud (4030m), proto vstáváme už v 5:30. Trasa na Afellu vede přes dvě kotlinky. Mezi kotlinkami a vrcholem jsou úzké žlábky kolem 45°. Celé je to otočené čistě na východ a v kotlinkách už se začíná tvořit nesnesitelné mikroklima horka. Trošku trpíme.

Pohled z Afelly směrem na roviny kolem Marrakéše

Pohled z Afelly směrem na roviny kolem Marrakéše

Když se ale něco po deváté ranní pomocí několika lezeckých kroků přehoupneme přes skalní hranu a staneme na plochém vrcholu, je narůstající únava okamžitě zapomenuta! Výhled nám bere dech. V dokonale průzračném, suchém vzduchu se naproti stojící Jebel Toubkal ostře rýsuje před nekonečným pozadím. Vidíme celý hřeben Vysokého Atlasu, táhnoucí se zdaleka od západu, postupně rostoucí a ztrácející se v kovovém odstínu nebe na východním horizontu. Když stočíme zrak na jih, vidíme lehce zvrásněnou, polopouštní krajinu vnitřního Maroka, hřebínek za hřebínkem, několik sněhem pocukrovaných čepiček Anti-Atlasu a pak už roviny značící začátek největší pouště na světě, Sahary.

Těsně pod vrcholem Afelly (4040m)

Těsně pod vrcholem Afelly (4040m)

Sjezd je většinou technicky nenáročný, až na několik míst v propojovacích strmých žlábcích. Dolní úzký žlábek přes padesáti metrový práh je už skoro vytopený, lyžujeme jej na posledních zbytcích hrubozrnného firnu a lyže jen stěží skládáme do přeskakovaných oblouků ve sklonu 45°. Dost možná poslední den sjízdnosti téhle linie.

Úvodní ledík žlabu na Tete d´Ouanoums

Úvodní ledík žlabu na Tete d´Ouanoums

V dolině už je horko, ale rozhodujeme se ještě rychle vyběhnout na Akioud. Výhodou je, že lze jít většinu výstupu na pásech, až posledních asi 100 metrů žlab nabírá na strmosti (40-45°) a je třeba dát lyže na batoh. Díky tomu jsme ještě před polednem v sedle mezi východním a západním vrcholem Akioudu. A dál to bez lezecké výbavy nejde. Máme děsnou žízeň a tak se příliš nezdržujeme a zahajujeme sjezd zpět k chatě. Jen v tričku si užíváme horní žlab, táhlé firnové svahy v dolině i závěrečný průjezd tři sta metrů dlouhým vysněžených kaňonem.

Střední část žlabu na Tete d´Ouanoums

Střední část žlabu na Tete d´Ouanoums

Ke konečnému definitivnímu úspěchu nám chybějí poslední dvě linie: místní klasika, severní kuloár z Rasu (40-46°, 400 m) a úzký západní žlab z Tete d´Ouanoums (40-45°, 400 m). Den je opět nádherný, ale už se cítíme unavení. Počasí se však má možná zkazit, a tak nechceme tuhle šanci promeškat. Už tu lítáme šestý náročný den v kuse, ale ještě to tedy vydržíme. Za snahu jsme odměněni dalšími dvěmi krásnými vrcholy a sjezdy a zvláště ten druhý, s proměnlivým sněhem, nebyl vůbec zadarmo.

Nákres sjezdu z Tete d´Ouanoums, předvrcholu Toubkalu

Nákres sjezdu z Tete d´Ouanoums, předvrcholu Toubkalu

Sedmý den ráno už nevstáváme, povalujeme se ve stanu a ven nás vyhání až horko. Když lezeme ze stanu, všímáme si zvláštního úkazu na obloze. Mraky se pohybují velmi rychle, jsou jakoby nasávány vzduchem nad dolinou a přímo nad námi se jejich proud zužuje a ještě zrychluje až tvoří úplné vzdušné víry. Na nic nečekáme, tohle je jasná známka – dramatické zhoršení počasí je na spadnutí. Lyžujeme se všemi věcmi na zádech co nejníž, asi do 2700 metrů a pak už musí i lyže a lyžáky na záda. Po třech hodinách svižného sestupu jsme u našeho penzionku. Obloha se zatahuje, zdvihá se vítr a je cítit vlhko ve vzduchu. Načasování našeho druhého výletu do Maroka bylo až neuvěřitelně šťastné!

Z hor sestupujeme na těžko a v horku

Z hor sestupujeme na těžko a v horku

Domek, v kterém jsme ubytovaní, je úplně prázdný. Je tu s námi jen jeden Marokánec, který se o nás má starat. Vše je tu v orientálním duchu, koberce na zemi a na zdech, okovaná okna, jemné deky a veliké zdobené polštáře a hlavně naprostý klid. Je tu neskutečně útulno. Venku se dělá zima a Hasan přináší přímotop. Po vší té námaze si užíváme měkkých pohovek, teplých dek a klidného přítmí. I jsme docela zhubli a o to víc oceňujeme tajine na večeři, který nám servírují ve vší obřadnosti.

Malebný Around/Aremd

Malebný Around/Aremd

Po večeři si všímáme, že venku začalo sněžit. Na zelené agáve a opuncie, na kvetoucí jabloně, na okrové skály a prašné cesty se snáší velké bílé vločky. Těsně před setměním už leží na rovných střechách okolních domků deset centimetrů čerstvého, nadýchaného sněhu. Okolo domků začínají hořet ohně. I Berberům je zima. Imlil ještě jednou ukazuje svou zimní tvář. Koukáme na to zvláštní divadlo a je nám hrozně fajn. Stihli jsme vše, co jsme chtěli a teď jsme v suchu a teple. Jak si Ondra poznamenal do svého deníčku: Kings in the castle!

Imlil: za okny sněží, my máme zasloužený veget

Imlil: za okny sněží, my máme zasloužený veget