Zdá se to už skoro neuvěřitelné, když vzpomínám dnes, z mého pohodlného křesla a za zvuků praskajícího ohně v krbu, na ty doby plné dobrodružství, námahy, zimy a hladovění, které jsme prožili v marockém Atlasu, nejvyšším horském pásmu severní Afriky.
Promiňte my ten začátek jak přes kopírák převzatý z Herzogovi Annapurny, ale pravdou zůstává, že návštěva Mgounu v odlehlé východní částí Atlasu v nás zachovala právě takový dojem. Tedy dojem, že jsme se přenesli o šedesát let zpět, do zapomenuté krajiny, v které jsme jedněmi z prvních západních hostů a do doby, kdy se o horských dobrodružstvích mluvilo právě tímto, dnes už archaickým, pro mě však především milým, způsobem.
Městečko Azilal na předhůří Atlasu
Do oblasti Mgounu, který představuje druhou nejvyšší část Vysokého Atlasu, jsme vyrazili prakticky ihned po tom, co naše letadlo z Madridu dosedlo na horkou africkou půdu u Marrakeše. A vzápětí tu byla první zápletka. Kartuše propan-butanu. Marrakéš se sice tváří jako centrum turismu a outdooru, ale sehnat tam ,,camping-gas“ bylo v pátek odpoledne prostě nemožné. Nevadí, jedeme dál, neztrácejme čas! Bereme taxík do podhorského městečka Azilal, kde přespáváme a sháníme dál – opět bez úspěchu.
Začínáme mít obavy. Ty nám však z hlav vyhání řev muezínů z okolních mešit. Je to zvláštní představení, kdy se nad střechy domů lyne sonáta s většinou monotóním textem ,,Alláh akbar!“ A tak tedy Inschalláh!, jedeme dál, jsme prostě v Africe a věci se řeší za pochodu. Tabant, kam míříme, je přece trailhead východního Atlasu, tam něco musí mít.
Tabant, vatupní brána do východního Atlasu
Taxíkem projíždíme předhůří a narážíme na první marocký sníh. Z rádia huláká rytmická berberská hudba a bílé čtyřtisícové hřebeny zalité poledním sluncem jsou stále blíž. Kolem silnice občas stopují místní Berbeři, ve svých zimních pytlovitých hábitech se špičatou kapucí. V Tabantu detektivka pokračuje, ale poměrně rychle je nám jasné, že tady už nic neseženeme. Je čas přistoupit na plán B. Musíme koupit klasickou velkou bombu, s kterou jezdívali naši rodiče do Jugoslávie, a k ní i vařič. Řešení veskrze neelegantní, ale jediné možné. Naše batohy touto chvílí začínají nabývat obludných rozměrů.
Představujeme náš nový vařič!
Druhým úkolem dne je najmout mulu a vyrazit. Mula je rychle domluvena, ale stále nepřichází. Maroko nám začíná diktovat svoje pravidla. Nic není problém, ale na všechno je čas. Je lepší na tuhle hru přistoupit, než si kazit den a nechávat do sebe vstoupit stres. Ten tady totiž neexistuje, stejně jako spousta jiných evropských vymožeností. Vyhříváme se tedy v odpoledním slunci uprostřed berberské vesničky Agouti a pokojně čekáme. Kolem jsou mezi skalami vystavěné hliněné domky se střechami ze suchého, starého chrastí a dříví. Krajina je tady hodně aridní a převažuje okrová barva skal a bílá barva sněhu.
Tady se zastavil čas…
Na druhou stranu, cítíme i určitou hrdost a uspokojení, že jsme tady sami za sebe a jsme si schopni vše zařídit a ne jako většina evropských ,,dobrodruhů“ v doprovodu průvodců, trekových agentur a cestovek. Je to paradox, že takový lidé zaplatí velké peníze a jediné, co vlastně získají, je ztráta právě těch zažitků, které se kolem vás samovolně kupí, jste-li v dané zemi na vlastní pěst.
Mula po dvou hodinách konečně přichází, doprovázená otrhaným chlapíkem v rozpadených botech. Do košů po stranách dáváme drobnější věci, na ně potom batohy a paralelně se hřbetem zvířete vážeme kokon s lyžemi. Mula má nosnost 80 Kg, kterou skoro beze zbytku využíváme. Jaké to přátelské, skromné a nápomocné zvíře! Nejlepší přítel horolezce!
Jiný kraj, jiný mrav…
Cesta se vine přes ploché dno širokého údolí a z něj potom zahýbá do horského kaňonu. Vesničky po cestě jsou jak ze středověku. Úzké špinavé průchody a podchody, bahno mísící se s tajícím starým sněhem, zbytky slámy a výkaly domácích zvířat. Za poslední vesnicí vstupujeme do kaňonu. Rudá a okrová skaliska tu svírají hučící říčku. Pod kopyty muly odskakují kamínky a padají z úzké cestičky do strže.
I takový je africký sníh (jako kajícníci v Andách)
Za kaňonem se údolí rozestupuje a naše pohledy míří k vysokému hřebeni. Je to Tarkkedit, který budeme muset zítra překročit, abychom mohli následně klesnout na zasněženou planinu, která nám bude domovem na dalších pět dní. Připozdívá se, hřebeny tmavnou, ale my už se blížíme k linii sněhu. Dál mula stejně nemůže. Míjíme pár opuštěných stavení osady Azib Ikkis, v únoru tu pastevci ale ještě nejsou. Noc zrovna vyhrává boj s končícím dnem, když se loučíme s Ahmedem a jeho mulou a začínáme stavět stan.
Refuge Tarkkedit, oáza uprostřed sněhu a ledu
A detektivka s vařičem může pokračovat! První ostré zapálení se stává dramatem. Plyn unikající zpod vařiče způsobuje malý výbuch. Nevadí, to je přece v Africe normální, už nás nic nerozhází. Dotahujeme vše, čím se dá na vařiči kroutit a druhý pokus je již úspěšný. Nadšení opadá až ve chvíli, kdy si v chladných večerních hodinách naplno uvědomujeme, jak zoufale pomalý ten vařič je.
Další den vláčíme vše, co potřebujeme na pět dní zimního kempování a skialpu, plus onen hovadský 8 kg vážící vařič, již na vlastních zádech. Přes sedlo v hřebeni Tarkkedit ve výšce 3450 metrů nám to jde ztuha. Ale pohled, který se nám v sedle otevírá, vše vynahrazuje! Konečně vidíme Mgoun a celý jeho hřeben čtyřtisícovek v plné kráse. Již opět vidím úsměvy ve tvářích svých druhů, které byly až doteď zkřiveny tupou dřinou a únavou. Podvečerní slunce hladí táhlé svahy rozložitých pyramid. Jejich hrany jsou vyfoukané na černé skály a vytváří tak jakýsi rám sněhobílých a lesknoucích se plání trojúhelníkových tvarů. Oumsoud, Ighir-n-Taghourt, Oumassine i Aslad tu máme jak na zlatém podnose. Celý výjev ostře kontrastuje s polopouští za našimi zády.
Po krátkém sjezdu jsme na náhorní plošině Tarkkedit. Míříme k malé kamené chatce s rovnou střechou, kde si chceme založit tábor. Jaké je však naše překvapení, když tu nacházíme dva marocké mladíky, kteří nám bez prodlení i přes svoji zjevnou chudobu nezištně nabízejí šálek horkého čaje! Nejsme tu tedy sami, ale o to radostněji vyhlížíme dny budoucí.
K chatě dorazila francouzská skupina
Ráno chceme vyrazit rovnou na nejvyšší vrchol v okolí, Mgoun neboli Oumsoud, který narostl do výšky 4068 metrů. Ostrý ledový vítr prohánějící se planinou nás však po hodině vrací zpátky. Naštěstí přímo za zády za stanem máme hřeben sahající někam k 3600 metrům, a do jeho jižních žlábků se dá před větrem schovat. Nakonec se nám daří vystoupit až na vrchol a odměnou je nám zábavný rozmanitý sjezd proplétající se mezi okrovými vápencovými skalisky, se sklonem 30-45°.
První pořádná africká jízda!
Druhý den je počasí velmi podobné a tak volíme rovnou hřeben za námi. Jedna strmější linie se totiž rýsuje přímo z nejvyššího bodu hřebene, Aghouri, 3585 m. Danču necháváme opět dole, tohle pro ni bohužel není. Schovaná v závětří chaty ale bude mít výbornou příležitost natáčet celý průběh sjezdu. My s Ondrou zatím stoupáme a počasí se lepší. Vítr slábne a za chvíli se do nás začíná pěkně zpříma opírat ostré marocké slunce. Na vrcholu jsme brzy dopoledne a užíváme si výhledy. V dálce jsou vidět další významné masivy Azourki a Wagoulzat.
Na hlavním hřebeni Atlasu, pár metrů pod vrcholem
Ach o kolik jsou větší tyhle dny, v kterých je člověku dopřáno se podívat na svět shora, ucítit dech horského větru na tváři a pak pokorně sestoupit zpět do života!
Sjezd je opět ve sklonu do 45° a převážně na parádním firnu a tak se můžeme předvádět před Dančinou kamerou, co to jen jde. Když přijíždíme k ní, je poledne, slunce praží a máme dost času se vydat ještě na jednu z pyramid v hlavním hřebeni Mgounu. Tam totiž čeká pro tuhle oblast typické lyžování v pláních, které chceme vyzkoušet a zdokumentovat. Po překonání rovinatého plató se terén začíná pozvolna zvedat. Vstupujeme na větrem ubité severní pláně. Místy nasazujeme haršajzny. Poslední metry jdeme už na mačkách po sněhovém jazyku, vlevo i vpravo je černá suť hranaté břidlice. Úlomky se vlivem silného větru válejí i na povrchu sněhu.
K Oumassine se musí jít přes dlouhé pláně
Na vrchol Oumassine, 3883 m, přicházíme před pátou a slunce je již nízko nad západním obzorem. Nízká oblačnost pod slunečním kotoučem hoří jasným světlem a na celou krajinu je tak vržen zvláštní večerní odstín.
Kamarádi, jsme tu, všichni tři svorně pospolu a přece vlastně sami, ztraceni v zapomenutém koutu severní Afriky! Rozhled do všech světových stran skýtá zvláštní podívanou na žízní skučící polopouštní pohoří, jehož nejvyšší vrcholy jsou obdařeny bílou polevou zářícího sněhu.
Kousek pod vrcholem najíždíme do severního kotle, impozantního útvaru, který člověka od stanů hned uhodí do očí. Bohužel, samotná jízda velkou estetiku nepřináší. Vítr tady sněhovou pokrývku zcela zdemoloval a na povrchu vymodeloval neskutečné útvary. Je to něco jako obří sastrugi. Sníh je vybroušen do tvrdých hřebínků nebo úplných sněhových vln a jazyků, nahoře stočených jako opravdový příboj, aby byl mezi nimi vyrván za vzniku hlubokých propadlin. Nic takového jsme nikdy neviděli.
Dlouhou dolinou míříme pod Mgoun, nejvyšší vrchol
Třetího dne je obloha konečně jasná už od rána a vítr je slabý a tak je pravý čas vyrazit na relativně dlouhou tůru na nejvyšší vrchol. K našemu překvapení se k nám přidávají dva psi. Stoupáme směrem k jedné z trojúhelníkových plání, kterou je třeba celou vytraverzovat a pak klesnout do údolí za ní. Tím ztrácíme metry i čas. A údolí za ní stoupá jen pomalu. Blíží se polední žár a psi jdou stále v našich stopách. Konečně se dostáváme ke strmějšímu svahu, který vede až na předvrchol Mgounu. Stoupání jihozápadním svahem vyčerpává pod marockým sluncem mnoho sil. Psi zpomalují, už nedovádí, a my začínáme šetřit vodu a jídlo i pro ně. ,,Braši, zůstaňte tu a odpočiňte si neb dolů je ještě daleko!“, prosím ty dva utrmácené nezmary.
Náš psí doprovod se nás drží i v 3700 metrech
Když zdoláme svah, na vrchol stále ještě zbývá dlouhý hřeben. I Danča už toho začíná mít dost.
Vrchol je už na dohled, ač začíná být jasné, že všichni se na něj nedostaneme. Jak neradi necháváme svého druha zde, seč víme, že právě triumf společný a sdílený je tím nejsilnějším z horských prožitků. Ale pojďme, vždyť úspěch jednotlivce je i úspěchem celé výpravy!
Vyrážíme tedy už jen s Ondrou po hřebeni dál. Danča zatím hlídá psi, aby odpočívali a my nasazujeme co nejvyšší tempo, aby na nás dlouho nečekali. Dlouhý hřeben nás po půl hodině přivádí na plochý kamenitý vrchol druhé nejvyšší hory Atlasu.
Přípravy na sjezd…
Sjezd nás rychle vrací zpět ke zbytku výpravy, dáváme najíst a napít sobě i psům a po rozměklém firnu pokračujeme dál. Tam, kde je sníh na chvíli hlubší, psi poslušně obloučkují v našich lyžařských stopách. Po celou dobu snadný sjezd nás bezpečně přivádí zpět ke stanu a chatce, kde už na nás čeká rozjařený Omar s palačinkami. Prý je dává každému, kdo úspěšně vystoupí na nejvyšší vrchol.
Vrchol Aghouri, v pozadí hlavní hřeben Mgounu
Čtvrtý den, náš poslední zde, vyrážím na túru sám a Ondra s Dančou si vychutnávají komfort vyhřáté verandy před chatou. Mířím na co nejstrmější linii, kterou široké pyramidy před námi nabízí, i když i její sklon je pouze asi 40°. Je to estetická linie, jakoby sněhový jazyk napříč protínající obnaženou černou suť na západním svahu Mgounu West, který se směrem k vrcholu stále zužuje.
Mgoun se s námi loučí v zimním hávu čerstvého sněhu
Chci předvést odvážnou rychlou jízdu před zrakem Ondrova teleobjektivu, jestli to kvalita sněhu dovolí. Je úplné bezvětří a horko vznášející se nad pláněmi je nesnesitelné. Mířím rychle k hřebeni, abych vystoupil po něm – tam se vítr aspoň občas pohne. Na hřebeni se střídá sníh a skála a rychle dorážím na vrchol. Být občas nahoře sám taky není vůbec k zahození, užívám si svou chvilku pro sebe a v duchu se loučím s tímto koutem hor.
Ach moci takto objevovat všechna horstva světa, každé jiné a se svými tajemstvími, a přece každé po chvíli domácké, přívětivé a přátelské pro člověka, který přichází s odhodláním v duši a jiskrou v oku!
Sjezd potom jedu tak agresivně, jak mi jen tvrdší sníh a skialpové lyže dovolí. Hrany lyží smýkají po tvrdém sněhu v divokém rytmu a za mnou zůstává zlatavý oblak sněhového prachu.
Večerní sjezd z Oumassine vede přes sastrugi
Poslední noc se kazí počasí a padá sníh. Bojíme se, aby se cesta zpět přes strmý hřeben neuzavřela. To by znamenalo vážný problém, protože už jsme tu sami a jídlo právě došlo. Ráno sněžení pokračuje a tak vyrážíme co nejdřív, vstříc mlze. Ale někde v půli výstupu se oblačnost trhá, vykukuje radostné slunce a Mgoun se s námi loučí ve svém slavnostním zimním hávu. Dvacet čísel prašánku nám zpříjemňuje sjezd k Azib Ikkis, ke konci sněhu.
Poslední ráno balíme víc než rychle
Přes středověké vesničky zpět do civilizace
Bratrské duo na vrcholu Mgounu
