Korsiku zná každý jako středomořský ostrov, který je v letních měsících přeplněn rekreanty a rozžhaven doruda subtropickým sluncem. A je to pravda. Ale málokdo už ví, že vnitrozemí ostrova je velmi hornaté a skrývá stovky hor, stěn a věží tvořených tou nejvybranější pevnou okrovou žulou. A to nejlepší na závěr: kombinací specifických erozivních podmínek (slaný vzduch, silný vítr, málo deště, teplo) tu vznikají proslulé korsické tafony, útvary, které vznikají jen na několika málo místech na světě. Stěny s tafony vypadají jako prožrané obřím červotočem (asi kamenožroutem zeleným) a pro lezce to znamená estetické a spektakulární lezení přes převisy s nepravděpodobnými madly po lokty nebo přes vajíčka a díry v plotnách. Peprné je pak na tafonech zejména to, že jsou často velmi tenké a při lezení chyty a stupy zvoní a duní a jištění je přitom často pomocí smyček v tafonových hodinách. Je však nutné podotknout, že křehkost tafonů je jen zdánlivá a za 14 dní našeho pobytu jsme neulomili jediný chyt.
Jasnou jedničkou mezi jednotlivými horskými oblastmi Korsiky jsou pro skalní lezce rozhodně Aiguilles de Bavella. Jde o doslova stovky rozeklaných skalních jehel rozesetých okolo stejnojmenného sedla. Výšky stěn cca 150 – 400 metrů, nástupy do hodiny a dokonalá žula s vodou modelovanými plotnami, spárami a samozřejmě – tafony! Cesty jsou zajišťovány s podobnou filozofií jako v Chamonix – tedy plotny vynýtované, spáry po vlastním a tafony nejčastěji právě pomocí hodin a obhozů jako u nás na písku. Co víc si přát!
My jsme na Bavelle lezli tafonové klasiky Alexandru a Omertu, rajbasovou dálnici Le dos de l´elephant, morálovečku Le temps peau noir, zapytlili jsme slavného Jeefa a dorazili se klasikou Linea Ombra. Všechny cesty lze jedině doporučit.
Alexandra (6b, 220 m, TD) je odjištěná nýty, ale jak už je na Bavelle zvykem, vzdálenosti mezi nimi jsou znatelně větší než na skalkách. Jak praví průvodce: je dobré být zvyklý na rajbasové lezení, abyste dokázali ocenit opravdovou krásu této cesty. A jak pravím já: úseky přes bujné tafony jsou zde opravdu neuvěřitelné!
Omerta (6b+, 180 m, TD+) je třešničkou, která je odjištěna téměř skalkařsky. Po cestě vás čeká průlez skalním oknem, spousta tafonů, balancování na špičaté věžičce, klíčový boulder přes převis, kde se velmi hodí umění žábovat, průlez jeskyní a na závěr delikátní technická strmá plotna. Na vrcholu si nejspíš řeknete, jestli to bylo ještě lezení, nebo nějaká nová verze Pevnosti Boyard. Magnifique!
Le dos de l´elephant (6b+, 280 m, TD+) je asi nejznámější cestou celé Korsiky a pojmem i pro lezce z pevninské Francie. Cesta vede fascinujícím oblým pilířem, který se v druhé polovině pokládá do nekonečných ploten – opravdu jako lézt po zádech slona. A aby to nebyla nuda, sem tam se objeví tafonek. Za slávu cesta vděčí i faktu, že byla extrémně morálová, se dvěmi-třemi nýty na délku. Nyní je cesta přejištěna a vystačíte si s expreskami – zakládat stejně není kam. A jestli vám to pořád ještě nestačí: Catherine Destivellová kdysi prohlásila, že jde o nejlepší žulovou cestu ve Francii. A to je na pováženou, vezmeme-li v úvahu fakt, že bydlela v Chamonix…
Jeef (7b/6c+ A0, 280 m, ED-) je majstrštykem proslulých bratří Petitů a společně s Elefantem tvoří pomyslnou dvojici korsických superklasik. Jeef je však výrazně těžší a obtížnost ani jediné délky neklesá pod 6b, v kterém byste se měli cítit komfortně, jestli pomýšlíte na přelez. Nás zastavilo horko ve třetí délce. Jeef mimo jiné obsahuje supertafonovou šestou délku, jejíž fotky obletěly svět a hřály se na výslunní titulních stránek lezeckých časopisů jako Pamela Anderson na Playboyi ve svých nejlepších letech.
Le temps peau noir (6b, 150 m, TD+) vede na Punta di l´Acellu, přímo nad Col de Bavella, a je dalším kouskem z dílny Petitů, kteří se nikdy netajili svým vřelým vztahem k bavellské žule. Bohužel (nebo snad bohudík?) je na cestě jasně vidět, že je po technické stránce hluboko pod Arnaudovým a Francoisovým lezeckým maximem a jištění je proto poněkud sporé. Už druhá délka za 6b vám dá jasně najevo, kde má kanec p..u a vše pak vyvrcholí o jednu délku výš, protože kdo by chtěl lézt převis jak buben na Klajdě zajištěný jen dvěma smyčkami v hodinách? !Pozor spoiler!: nebojte však, výlezové madlo je až po loket. Když to vezmu kolem a kolem, asi nejhlubší zážitek na Korsice…
Za rest day po Bavelle doporučuje 9 z 10 Korsičanů rajskou pláž Roccapina na JZ ostrova. Jemný bílý písek, azurová barva vody a krásné Korsičanky v bikinách (na které jsem se však nedíval, protože mám Johanku 😉 ) vám dají rychle zapomenout na strasti prožité v horách. Až vás to však začne po zhruba 20ti minutách nudit, vězte, že hned kousek od pláže jsou skalní formace neuvěřitelných tvarů. Deset minut od vás se nachází něco jako žulový Kalymnos, a tak zapomeňte na Korsičanky a běžte zase lézt! Vlevo od pláže je Rocher du Elephant, kde je navrtáno 5 krátkých cest v obtížnosti cca 6a-6c, které po vás budou chtít rozpory a nákuly jako když se snažíte opilí nastoupit na nádru do natřískanýho rozjezdu. Napravo od pláže je pak Rocher du Lion a divoce rozeklaná věž s neuvěřitelnou cestou v ohromných převisech přes žulové choroše (cca 6b+) – don´t miss it!!! A jedno doporučení závěrem: nenechávejte tady vařič pod autem, korsická pobřežní stráž je ráda krade…
Druhé místo v oblíbenosti si mezi korsickými oblastmi s přehledem drží malebné horské údolí Restonica, které začíná u středověkého městečka Corti a táhne se až na úpatí Monte Rotondo, druhé nejvyšší korsické hory. Lezení zde už má více horskou příchuť co se týká panoramat, ale paradoxně je většina populárních cest lépe zajištěna než klasiky na Bavelle. Jak to? Odpověď je nasnadě: autory většiny cest jsou záchranáři místní horské služby a proč si přidělávat starosti se záchrankami, když tam stačí fouknout o nýt navíc, že jo? Z toho vyplývá charakter místních cest – jde až na výjimky o sportovní vícedélky, do kterých stačí expresky.
Nejlezenější místní cestou je lahůdka Symphonia d´Automne (6a+, 180 m, TD), která vede po pilíři, co se zvedá přímo z tyrkysových vod horského plesa Lac de Capitellu. Tyrolský traverz na ocelovém laně pouhé desítky centimetrů nad hladinou vás příjemně rozehřeje (krom toho také dvouhodinový nástup) před začátkem lezení. Celou cestou vás provází perfektní granit a silná expozice přímo nad třpytící se hladinou plesa, které tiše čeká, aby spolklo expresku či jakoukoliv jinou část výstroje, kterou by nepozorný lezec nechal spadnout dolů.
V Restonice jsme ochutnali ještě další dvě nádherné cesty, Vendanges Tardives (6c, 230 m, TD+) na Punta de la Touffe a La Manu (6c, 200 m, TD) na Punta San Teofalu. Obě cesty mají mnoho společného: čistou linii po výrazných pilířích, strmost, obě mají klíčový převis za 6c, dokonalou skálu a velmi kvalitní odjištění nýty. A když už tam budete, zajděte si ještě do vedlejšího údolí, kaňonu Tavignanu na cestu Ombre et lumiere (6b, 200 m, TD), jejíž druhá délka je údajně nejhezčí 5c na světě a jejíž pátá délka je obrovský hladký kout na sokola, za kterého by se nemuseli stydět ani v Chamonix.
Ideálním obdobím pro návštěvu jsou podzimní měsíce září a říjen, kdy je teplota už únosná a ostrov je relativně vylidněn a bez letních turistů. Závěrem připomínáme, že se nesmí zapomenout navštívit další nádherné písečné pláže (např. Plage d´Arone u Capu Rossu), architektonická perla Korsiky Bonifacio, které je vystavěno na převislých křídových útesech nad azurovým mořem, pevnost a historické centrum Corti, které bývalo ve středověku hlavním městem Korsiky a jiná zapadlá malebná podhorská městečka. Kdo chce opravdové hory, může si užít skutečný alpinismus až na dřeň ve stěnách nejvyšších hor jako Paglia Orba (2525 m) nebo Monte Cinto (2706 m), kde budete blejskavé nýty hledat marně a spíše to bude chtít do batohu přibalit kladívko a pár skob… Pamatujte, že Korsika má prostě vše: skalky, velké stěny, hory, treky, skialp, pláže i památky! Ale hlavně- tafony!
Průvodce: Grandes voies de Corse, 2015, cena 30 euro
Pozn. autora:
Navštívil jsem už mnoho špičkových žulových oblastí jako Chamonix, Lofoty, Bergell, Grimsel, Furka, ale korsická žula mě naprosto učarovala! A že se Švihy jmenuju, tak vám na tomto místě přísahám, že se na Korsiku někdy určitě vrátíme dolézt to, co už se nestihlo a taky namalovat nějaký ten skialpový oblouček, a pak opět podám zprávu 😉