Asi netřeba představovat nejvyšší horu Alp a Evropy. Každý o ní někdy slyšel, rok co rok se k jejímu úpatí do francouzského Chamonix sjíždí tisíce turistů a s nimi i spousta horolezců, běžců a všelijakých dalších dobrodruhů. Letošní léto jsem byl konečně mezi nimi. I když původně nebyl výstup na Mont Blanc vůbec v plánu, nakonec to byl, shodou okolností, nejsilnější zážitek z celé dovolené. Jak se tedy obyčejný smrtelník dostane na legendární Bílou horu? Dočtete se v následujícím článku.
Stěna Taculu s vyznačenou trasou
Plán zněl jednoduše: za dva týdny vylézt v Chamonix, co se dá. Bohužel náhoda byla proti a místo intenzivní přípravy na lezecký maraton jsem půlku léta léčil zlomený prst na ruce. Sádru mi sundali tři dny před odjezdem, což je příliš krátká doba na závažnější lezecké výkony. Ne, že bych to nezkoušel, ale prostě to nešlo. No co už, jsou i horší věci…
Do Chamonix jsem dorazil v půlce srpna. Čeká mě tam ultramaratonec, ambasador ALPSPORTU a hlavně kamarád Jakub Škoda, který tu tráví celé léto kondiční přípravou. Prvních pár dní po příjezdu je počasí všelijaké, jenom ne stabilní – chvíli slunečno, chvíli prší, hodně fouká, kopce nejsou přes mraky vůbec vidět… Ideální na krátké kondiční výlety po okolí.
Po asi pěti dnech se počasí konečně zlepšuje a předpověď slibuje na další tři dny azůro. Víc vědět nepotřebujeme, balíme si věci a jídlo na tři dny a těšíme se na kopec! Plán zní následovně: první den vyjet lanovkou na Aiguille de Midi, postavit stan a aklimatizačně vyšlápnout na Mt. Blanc du Tacul (4248 m n. m.), druhý den v noci vystartovat na Blanc a třetí den zkusit popolézt něco lehčího v okolí s tím, že konkrétně to rozsekneme až nahoře podle místních podmínek.
Hřebínek z Aiugille du Midi na ledovec Col du Midi
První lanovka jede na Midi v 6:30. Protože chceme jet první kabinou, jsme na místě o necelou hodinu dřív. Bohužel, stejný nápad mělo asi 200 lidí, takže stojíme dlouhou frontu. Naštěstí to docela „odsejpá“ a po nějaké chvíli už nás od lístku dělí pouze usměvavá slečna a její požadavek na 57 Eur. S mírně nepříčetným tikem ve tváři jí tu hroznou hromadu peněz dávám a snažím se nemyslet na to, kolik večírků by se za to dalo spáchat v MBC (asi nejpříjemnější hospoda v Chamonix). Pak ještě jedna fronta před kabinou a kolem osmé frčíme nahoru. Po cca 20 minutách už stojíme o 2807 m výš. Pohodička, nazouváme mačky s scházíme po úzkém hřebínku dolů na ledovec Col du Midi, kde stavíme stan. Když je všechno nachystáno, vyrážíme se zlehka rozchodit na Tacul. Je to sice jenom 700 výškových metrů, ale už docela pere Slunce a navíc tělo je trošku v šoku z tak rychlého nárůstu nadmořské výšky, takže jdu docela pomalu. Kuba problém nemá, aklimatizovaný je dobře, ale protože jdeme navázaní na laně, tak mi nemůže utéct a stoupáme pěkně společně. Na vršku jsme za cca 3 hodiny, dáváme čaj a čokoládu a mažeme dolů. Po nezbytném vaření jídla a rozpouštění sněhu si znova třídíme věci a poměrně brzo zalézáme do spacáků. Máme v plánu vstávat jednu hodinu po půlnoci, což je vlastně za chvilku, tak ať se aspoň trochu prospíme.
Stan je potřeba trošku zahrabat, takže lopatu s sebou
Přesto, že ani jeden z nás pořádně nespí (jednak výškou, jednak zimou), nějakým záhadným způsobem se nám daří o hodinu zaspat. Venku je zima jako v ruském filmu, ale i tak nás to žene ven do tmy. Zatím co vaříme čaj a ovesnou kaši, ve stěně Taculu už se vine dlouhý had světýlek. Zpoždění nás trošku mrzí, ale aspoň bude dobře prošlapaná stopa. Vyrážíme přesně ve 3:00. Chceme jít celkem svižně, takže oblečení moc nevrstvíme a do báglů jde jenom to nejnutnější (hlavně čokolády). Protože ostatní skupiny už jsou skoro hodinu na cestě, máme před sebou volnou stopu a svižně šlapeme vzhůru. První skupinku doháníme až těsně pod hřebenem Taculu, kde je vertikální trhlina, která se musí přelézat. Po chvíli čekaní se přes ni „vysápeme“ i my a protože na hřebeni a v sestupu pod stěnu Mt. Mauditu je stopa široká, předbíháme několik skupinek turistů s vůdci.
Svítání pod Mont Blancem
Tempo je zatím dobré, pod Mt. Mauditem jsme za cca 2,5 hodiny svižné chůze. Při stoupání stěnou Mauditu už je ale stopa úzká a tak jsme po chvíli lapeni do šnečího tempa všech těch lidí, kteří vstávali dřív než my. Je to dost deprimující, protože lidský had se sune neuvěřitelně pomalu a předběhnout ho lze pouze za cenu šlapání paralelní stopy, což zase zpomaluje naše tempo na rychlost onoho hada a bere to neúměrně mnoho sil. Doslova do tuhého jde o nějakou dobu později, kdy se průvod zasekne u strmého výšvihu do sedla, přes které vede cesta na Blanc. Jedná se o cca 60 metrů svahu o sklonu +- 50°. Vůdci lezou napřed a potom jistí svoje klienty shora lanem po jednom, což znamená prakticky zastavení celé karavany. Koukáme na tu frontu před námi a protože stojíme, začíná být strašná kosa. Lehké oblečení bylo doteď super, při výstupu aspoň nebylo zbytečné vedro, ale teď je to špatné. Přece jenom mám na sobě jenom lehké kalhoty, merino triko a tenkou softshellovou bundu. Zatím, co se do nás zakusuje mráz, radíme se s Kubou, co dál. Máme tři možnosti: čekat a nejspíš při tom zmrznout; otočit to a vrátit se dolů (jako to dělá několik lidí z fronty před námi); nejít sedlem a napálit to přes přímo přes vršek Mt. Mauditu. Poslední varianta je taková nejistá, protože stopa, která vede tím směrem, je stará a zafoukaná (i když ještě zřetelná) a nevíme, co nás čeká na druhé straně, ke je asi 200 metrové klesání do sedla mezi Blancem a Mauditem. Rozhodovací proces probíhá následovně:
„Čekat tu nebudeme, na to je moc kosa, chceš to otočit?“
„Ne!“
„Tak to zkusíme přes vrchol a když to bude blbý, tak se vrátíme sem.“
„OK, přinejhorším budeme čekat kratší frontu.“
Stěna Mt. Mauditu červeně naše trasa modře klasická trasa
Takže vzhůru na Mt. Maudit. Sice si přidáme přes sto výškových metrů, ale aspoň nezmrzneme. Stopa je špatná a svah se neustále naklání víc a víc, naštěstí Kuba má až monstrózní fyzičku a sněhem se hrne jako ledoborec. Přesto ho prošlapávání stopy trošku brzdí, takže já si za ním pohodlně šlapu a poprvé (a naposledy) mu stačím 🙂 Na můj dotaz, zda nechce vystřídat v prošlapávání, odpovídá, že ne. Strašně se mi ulevilo!!! Nabuzen dobrou zprávou ho alespoň přátelsky povzbuzuji, aby se mu šlo veseleji: „Pohni, kůže líná, za chvilku bude svítat, tak ať to vidíme z hora!“ Kuba má naštěstí pro můj inteligentní humor pochopení a rozhoduje se nezabít mě cepínem. Těsně pod vrcholkem Mauditu, někdy kolem šesté ranní, vychází Slunce. Máme to celé jako na dlani, výhled je nádherný. Vrcholky na celém obzoru postupně střídají odstíny růžové a za chvíli už je všude kolem překrásné alpské ráno. Zážitek k nezaplacení, navíc z první řady a bez rušivých vlivů ostatních lidí. Kocháme se tou nádherou a dokonce nám i rozmrzají prsty na rukách, takže se dá trochu fotit.
Cestou na vrchol Mt. Mauditu
Po chvilce už ale mažeme dolů z Mauditu do sedla. Stopa tu prakticky není, ale svah je pěkně promrzlý a stabilní, takže jsme za chvilku dole a už na Sluníčku dáváme pauzu na čaj a čokošku. Sice už nemrzne, zato ale hodně fouká a zastávka není zrovna příjemná. Bylo ale potřeba doplnit nějakou energii před závěrečným stoupáním na vrchol. I když už převýšení není velké (cca 600 metrů), ještě mi dá docela zabrat. Únava a výška si mě podávají pěkně na střídačkou, takže se moje tempo pomalu snižuje. Od výšky 4500 m se už doslova loudám jako lenochod na brufenu, každých pár metrů musím zastavit a vydýchat se. Hlava mě nebolí, jenom ty plíce nějak nestačí.
Kuba už byl na vrcholu za poslední dva měsíce několikrát a s výškou problém nemá, zato já jsem absolutně bez aklimatizace a je to hodně znát. Naštěstí je terén bez jakýchkoliv technických překážek, prostě jenom šlapu do prudkého kopce. Kuba jde přede mnou, já za ním na laně jako štěně na první procházce. Dvacet kroků, pauza, dvacet kroků, pauza, a tak pořád dál. Přesto že mám pocit, že se sunu vzhůru pomaleji než ledovec, asi to ještě není tak zlé, protože postupně předbíháme všechny skupinky, které byly před námi. Většinou jde o znuděné vůdce a jejich klienty, kteří ke mně vysílají soucitné pohledy a Kubu označují jako „killera“. Rád bych jim vysvětlil, že Kuba mě nechce svým tempem zabít, ale že je prostě o několik výkonnostních dimenzí přede mnou, ale s vyplazeným jazykem se špatně komunikuje, takže prostě šlapu dál.
Cestou na Mont Blanc
Po nějakém čase konečně přichází ta chvíle, kdy už není kam stoupat. Stojíme na vršku Mont Blancu, ve výšce 4810 m n. m. Je přesně 9:15, šest a čtvrt hodiny od chvíle, kdy jsme vystartovali od stanu. Výhled do okolních hor je nádherný, Slunce svítí, takže si tu chvíli lebedíme, užíváme si a radujeme se z toho, že už nemusíme jít do kopce. Ještě čaj, sušenka a zase dolů. Cesta zpátky už je o poznání rychlejší, přece jenom z kopce to docela frčí, terén je jednoduchý. Kolem poledne už je vedro jako v sauně, sníh je rozbředlý a navíc se trošku zbrzdíme na sestupu z Mauditu (chování některých vůdců je mírně řečeno velmi sobecké), ale jinak je všechno bez potíží a dvě hodiny po poledni už jsme zpátky u stanu. Teď už nás do večera čeká jenom rozpouštění sněhu na čaj, jídlo, polehávání a odpočinek.
Na vrcholu
K večeru se trošku zatahuje a další den ráno už je hustá mlha, silný vítr a začíná sněžit, takže další plány rušíme, balíme věci a stan a vydáváme se zpátky na Midi, odkud sjíždíme lanovkou dolů do Chamonix. Počasí vydrželo přesně dva dny, akorát tak na krásný výlet na Mont Blanc.
Třetí den ráno už je škaredě, takže balíme
Poznámka pod čarou aneb jaké to je a co si vzít s sebou:
- často se setkávám s názorem, že výstup na Mont Blanc „normálkou“ nebo z Midi není žádný horolezecký počin, ale jenom vysokohorská turistika. Je to v podstatě pravda, terén je jednoduchý, až na těch několik metrů lezení na Mauditu se jde celou dobu po svých a ani orientačně se nejedná o nic náročného. Pohybujeme se ale ve velehorském terénu, počasí se tu rychle mění a v neposlední řadě je to fyzicky velmi náročná tůra. Žádné podceňování tedy není na místě, chce to kondiční přípravu a zkušenosti z pohybu po ledovci a z lezení a taky dobré a stabilní počasí.
- Celou cestu nahoru i dolů jsme šli navázaní na laně – po cestě je vždy několik trhlin, takže opatrnost je na místě. Sice se tu pohybuje spousta lidí a lze se dovolat pomoci, stejně ale nikdo do trhliny spadnout nechce. Nutná výzbroj zahrnuje pořádné mačky (NE nesmeky, jak se mě občas někdo na prodejně ptá), cepín (i když většinu cesty by stačili hole, ve strmějších úsecích se bez něj neobejdete) a samozřejmě sedák, lano a prusíky a karabiny pro případné vyprošťování z trhliny. Strmý úsek na Mt. Mauditu se při cestě zpět někdy slaňuje, takže kyblík nebo osmu s sebou.
- Co se oblečení týče, za pěkného slunečného počasí není potřeba se moc oblékat, na ledovci je až nesnesitelné vedro. Počasí se ale může velmi rychle změnit, takže v batohu musí nýt zateplovací vrstva a nepro bunda. Samozřejmostí jsou rukavice (já měl dvoje – teplejší na ranní část a tenké na slunečnou část výtupu), dobrá čelovka a náhradní baterie, sluneční brýle, pořádné boty, ponožky a obecně kloudné technické oblečení. Pokud si nevíte rady, stavte se k nám na některou z prodejen, rádi vám s tím poradíme.
- Spát se dá na ledovci pod Midi ve stanu. Chce to ale pořádný stan, pořádnou karimatku a teplý spacák. Je dobré mít i nějaké zkušenosti s tábořením na sněhu, ať aspoň trošku víte, do čeho jdete. Můžete využít i chatu Cosmique, která je prakticky po cestě. Ubytování ale stojí nemalé peníze a je nutné mít rezervaci dlouho dopředu.
